Byla prostě odlišná a to ostatní nechápali.Často se jí smáli, ukazovali na ní prstem nebo jí fyzick týrali.Byli to pouhé děti co neměli rozum a přesto si z této malé dětské hlouposti dívka nese břémě již celá léta.Najednou přestala chodit na místo které milovala.Přestala si hrát i odmlouvat.Uzavřela se do sebe a žila ve svém malé tichém snu.Dlouho v samotě myslela na věci, které měli zůstat pouze ve snu.Napadlo jí jaké to asi je tam někde.Jaké to je když lidské tělo umírá ale duše žije stále.

Stále byla mladá a přesto myslela na hřích...Chtěla ukončit něco co teprve před pár roky začalo.Šla do koupelny a vytáhla modrou žiletku ze které utrhla nástavec a nechala si pouze to co bylo nejdůležitější, nejostřejší, nejnebezpečnější...Šla do svého malého pokoje a najednou jí všechno připadalo tak cizí.Vše.Plakáty, které jí vysely na zdech.Nábytek.Fotky.I vlastní oblečení.Sedla si na černou židli.Z psacího stolu vyndala jeden papír a černou fixu.A začala psát slova, která měla popsat její pocity, myšlenky a nakonec i smrt a rozloučení.

Nakonci stálo, že- ,,Nikdy nezapomenu na tento život a ponesu si jeho břímě i jako Anděl"...Doufala, že se stane Andělem moc to chtěla.Zabalila dopis do černé obálky nad který napsala "Mé poslední sbohem".Naposledy si prohlídla místnost ve které žila skoro celý svůj život.Prohlížela si stůl na kerém často psala domácí úkoly, které naprosto nechápala.Prohlížela si skříň plnou nesmyslných šatů, které též nechápala.Prohlédla si i svou postel ve které spala celých 11 let každou noc.A naposled si prohlédla fotku na které byla vyfocena celá její rodina.Sáhla na kliku a navždy opustila tu místnost.Už jí nechtěla dál vidět.A vyšla z bytu ve kterém žila celých 13 let.Byla zima.

Na nebi se honili sněhové vločky jako při hře.Měsíc byl zrovna v úplňku a hvězdy svítili tak jasně jako-by se na ní ony jediné za celou tu životní věčnost pravě usmáli.A i přes to jaká byla strašná zima dívka byla oblečena jen do letních bílých šatů a na krku se jí houpal malý černý křížek, který jí věnoval mnich při jejím křtu jeho slova tehdy byla - ,,Jednou ho budeš potřebovat".Byla bosa.Ale i přesto, i přestu hordu sněhu a ledových pohledů cizích lidí, necítila zimu naopak, čím blíže byla onu místu tím tepleji ji bylo.V ruce držela stále žiletku a na tváři se rýsovali první slzy, slzy bezmoci, bolesti, krutosti.

A už tam byla stála před onou bránou posázenou kovovými květy a posetou miliony hvězd.Sáhla na kovovou kliku a náhle cítila vlnu lásky, přátelství a pochopení.Vstoupila.Naposledy se prošla místem které tak dlouho neviděla.Naposledy se pomodlila.A naposledy si sedla pod onen strom-břízu.Koukla do dálky na náhrobky a nyní chápala, že mrtvé navštívit nelze.Jiný člověk by se zde cítil vystrašený a smutný, ona však cítila bezpečí a lásku, proto nemohla brečet.Naposledy koukla na nebe jako by to mělo být naposledy, naposledy koukla na malý kostýlek jako by to mělo být naposledy a potom už natáhla levou ruku...

Žiletkou, která jí za celou dobu zastudila nejvíc si přejela po ruce.Cítila ostrou bolest.Ale přesto přejela podruhé, cítila méně bolesti.Ze všech zbylých sil přejela potřetí a nyní už necítila nic.Koukala na svou ruku a na krev, která jí připomínala tanec, vášeň a lásku.Spolu s tou krví odtékala bolest, věčné slzy o přestávkách na záchodě, samota a beznaděj.Začínala vidět světlo.Smálo se na ní tolik lidí, tolik.Poprvé za tu strašně dlouho dobu se na jejím obličeji oběvil úsměv.A naposledy zavřela oči.Odešla a narostli jí křídla, po kterých toužila už jako malá když si hrála na schovávanou mezi pomníky.Naposledy se z výšky koukla na zem a na lidi co se jako loutky plíží jeden za druhým....Byla šťastná v obětí Boha, lásky...

A druhý lidský den se v novinách psalo o "Dívce, která ukončila život na hřbitově"....,,Zanechala po sobě krásnou, tichou ale krátkou stopu"...poslední slova, která zazněla než se mohla potopit do hlubin země. KONEC